Josef Šíma pro Lidové noviny: Ženy v ofsajdu?

Profesor Šíma, ekonom a rektor CEVRO Institutu publikoval v Lidových novinách svůj příspěvek, který byl tentokráte věnován kvótám pro ženy.

 

Komentář Josefa Šímy mohou čtenáři nalézt v příloze úterních Lidových novin Akademie, vydaných 4. prosince 2012 (viz. PDF soubor ke stažení), nebo si jej mohou v nezkrácené podobě přečíst níže.
 

Ženy v ofsajdu?

Lidové noviny na sklonku listopadu (LN 21.11. „Proti tradici znevýhodňování“) otiskly článek Karla Müllera, ve kterém tvrdí, že v situaci, kdy mezi absolventy vysokých škol je 60 procent žen, je nepřípustné, aby ve vysokých funkcích bylo zastoupení žen nižší. Proto prý máme utilitární argument pro Evropskou komisí prosazované kvóty na počty žen ve vedení velkých firem a úřadů. Navíc, autor tvrdí, jde o nutný krok k rovnosti příležitostí, která je základem liberálního pohledu na svět. U nás si prý lidé pletou opravdový liberalismus se stavem „nezřízené volnosti“, kterážto nás udržuje ve stavu „patologické nedospělosti”, kvůli které nejsme schopni činit “poučená rozhodnutí”.

Odkazovat na kvóty pro ženy ve smyslu „rovnosti příležitostí“ však okamžitě naznačuje, o jakém „liberalismu“ autor hovoří. Není to klasický liberalismus, jenž se vždy stavěl proti politickým privilegiím pro mocné a vlivné, a tedy bojoval za stejná práva lidí na život a soukromé vlastnictví (mužů i žen). Jádrem jeho přístupu byla spravedlnost pravidel, nikoli spekulace o spravedlnosti výsledku. Dosáhl-li někdo úspěchu či bohatství podvodem, zasluhuje trest. Nedošlo-li však k podvodu či násilí, pak klasičtí liberálové trvají na svých „zlatých“ pravidlech chránících život a vlastnictví – tj. žádné speciální daně pro bohaté; žádné povinné návody, koho zaměstnávat (např. ženy), a koho nikoli (např. cizince); žádné kvóty na počty žen ve vedení firem, nýbrž ochrana soukromého vlastnictví. To není „neřízená volnost“, nýbrž dodržování srozumitelného klíčového principu svobodné společnosti, jenž brání před politickou zvůlí. Je zjevné, že „moderní liberalismus“, který tyto politiky ve jménu rovných příležitostí zastává, je pak téměř neodlišitelný od sociálního-demokratismu i „moderního socialismu“. Začneme-li doma nebo v EU politicky vynucovat „vyrovnání příležitosti“,  zaútočíme na samotnou podstatu společenského systému, který nám dal moderní civilizaci. Vždy se tak totiž bude dít na úkor práva a svobody zaměstnavatele vybrat si své zaměstnance, na úkor smluvní svobody, na úkor naší jistoty, že nám domácí či evropští politici nezkonfiskují naše výdělky či majetky.

Rozdíl mezi procentem jakékoli skupiny v celkové populaci a jejím zastoupením v konkrétním povolání, skupině nejbohatších, nejchudších či nejvlivnějších není nutně dokladem nespravedlnosti a důkazem společenského či tržního selhání. Pět židovských nositelů Nobelovy ceny z celkového počtu devíti oceněných Němců ve Výmarské republice bylo trnem v oku nacistů, nižší průměrné mzdy žen v porovnání s průměrnou mzdou mužů pobuřuje řadu let feministky, rozdíly mezi bohatými a chudými motivují levicové aktivisty k mohutným protestním akcím. Vše však k překvapení mnohých v podstatě přesně odráží schopnosti a produktivitu dotčených lidí.  Koneckonců každý z nás čeká na to, až jako první objeví „podhodnocené aktivum“– že udělá schopnou ženu manažerkou své firmy, která jako konkurenční výhodu přinese nový pohled na podobu řízení; nabídne pružný pracovní úvazek matce po mateřské, a získá tak velmi produktivní zaměstnankyni; vymyslí novou technologii atp. a díky tomu zbohatne či bude jinak odměněn. Všichni jsme tak hnáni – krom jiného – svým úzkým sobeckým zájmem k tomu, abychom odstranili „existující nespravedlnost“.  Motivace jsou nastaveny správně, teď již ten nápad! Přetrvává-li „problém“, možná, že jen prostě nerozumíme, proč odlišnosti a disproporce existují a jak a proč správně odráží skutečnost.  Proto je též myslitelné, že existuje-li disproporce mezi náklady na vzdělání žen a jejich následnou úspěšnosti na trhu práce, není řešením opravovat trhy zpolitizovaným určováním kvót na počty žen v různých pozicích, ale spíše vnést trhy do socializovaného školství, což by do školství konečně vneslo hospodárnost a přizpůsobilo počty (nejen) žen ve školách potřebám trhu práce.

Josef Šíma, profesor ekonomie a rektor vysoké školy CEVRO Institut