Ladislav Mrklas a Martin Komárek pro MFD: Řezy do základů

Dva pedagogové vysoké školy CEVRO Institut napsali pro deník MFD společný text, který je komentářem ke konferenci "Je čas na reformu české ústavy" i reflexí povolebního vyjednávání o ústavních změnách.

V textu se autoři, z nichž první je politologem, druhý novinářem, zabývají různými návrhy na změnu ústavy, které padly od expertů i zástupců stran na zmíněné konferenci pořádané týden před volbami.

Nejvíce jsou komentovány návrhy na zavedení konstruktivního vyjádření nedůvěry a přímé volby prezidenta republiky, o kterých jednají také zástupci pravděpodobné vládní koalice. Text přináší názory předních domácích konstitucionalistů a politologů i pohled autorů.

Přepis celého textu: 

 

29.06.2010 - Ladislav Mrklas Martin Komárek - Publicistika - str. 12
 

Řezy do základů

 

Změna ústavy, základního zákona? Strany vládní koalice o ní jednají. Ústavní právníci a politologové jsou opatrnější. Podle většiny z těch, kteří se sešli na konferenci na CEVRO Institutu, by se k zásahům do základního zákona mělo přistupovat s největší opatrností. A přímá volba prezidenta? Lidé si ji přejí, odborníci nikoli.

Čekal někdo před rokem, že v politice nebudou Paroubek ani Topolánek? Ani jasnovidec Baudyš to nečekal.
A řekl by někdo, že změna ústavy, základního zákona, bude tak snadná? Vznikající koalice pravého středu už se shodla na přímé volbě prezidenta. A blíží se k další, možná ještě důležitější změně. Takzvanému konstruktivnímu vyjádření nedůvěry. Podle něj vládu můžete svrhnout ve Sněmovně jen a jen tehdy, když máte koalici s dostatečnou silou, aby prosadila jinou.
Je však správné měnit ústavu?
Zdaleka ne všichni odborníci si to myslí, i když navrhované změny nejspíš veřejnost přivítá.
Dušan Hendrych, profesor CEVRO Institutu, stál u zrodu původní ústavy před osmnácti lety. Je proti překotným změnám. Na konferenci, kterou s mediální podporou tohoto listu pořádal CEVRO Institut, Mezinárodní politologický ústav a Nadace Konrada Adenauera těsně před volbami, kritizoval vžité představy, „že zákony se mění jako na běžícím pásu, a tak 20 let je už dostatečně dlouhá doba, aby se mohla změnit i ústava“. Připomněl Německo, Rakousko nebo Francii, kde ústavy nebyly zásadně reformovány 50 a více let.
On podobně jako ostatní odborníci, kteří se na konferenci sešli, se klonili k názoru, že čas na reformu základního zákona ještě nepřišel.

Nechcete vládu? Shodněte se

Politická revoluce, které nyní přihlížíme, začala doslova v kanále. Paroubek vystřelil od boku a odpadlíci z ODS a ze Strany zelených pomohli svrhnout Topolánkovu vládu uprostřed českého předsednictví Evropské unie.
Mirek Topolánek už nebyl po dva a půl roku vládnutí o jeden či dva hlasy schopen nabídnout přeběhlíkům dostatečně výhodný obchod. Vláda padla za jeho unaveného přihlížení.
Paroubek byl nepříjemně překvapen, že jeho tah vyšel. Nakonec se oba těžkotonážníci shodli na tom, že vyvolají předčasné volby stejným a ostře kritizovaným způsobem jako v roce 1998. Tehdy tak, že si Sněmovna odhlasuje zkrácení volebního období, ačkoli k tomu nemá ústavní pravomoc. Tuto účelovou konstrukci zatrhl Ústavní soud. ODS a ČSSD pak schválily diskutabilní změnu ústavy, která vlastní rozpuštění Sněmovny sebou samou umožňuje. Paroubek však nakonec couvl a předčasné volby stejně nebyly. Období bez skutečné moci překlenula Fischerova vláda.
Možná to bylo dobře, voliči si řekli dost a začali v letošních volbách kroužkovat a volit protestně. Rozhodně to však nebylo z pohledu ústavy civilizované řešení.
Kdybychom měli ústavu jako v Německu, Topolánek by patrně vládl až do řádných voleb. Paroubek totiž sehnal dost protestních hlasů, ale s největší pravděpodobností by nedal dohromady v zoufalém chaosu předchozí Sněmovny dost zvednutých rukou na to, aby byl dosazen do premiérského křesla.
Systém by byl mnohem stabilnější.
Profesor Hendrych, i když je proti zasahování do těla ústavy, považuje takovou změnu za správnou. Na konferenci řekl, že to není změna politická, ale vlastně jen technická.
V zavedení konstruktivního vyjádření nedůvěry se s Dušanem Hendrychem shodl druhý vystupující - politolog Michal Klíma z Metropolitní univerzity Praha. Podobně i profesor Miroslav Novák z CEVRO Institutu. Jenže to, co bylo před volbami teoretickou diskusí odborníků, je dnes blízko realitě.
Ale je to správné?
Ústavní právník Jan Kysela tvrdí, že dílčím změnám ústavy by měla předcházet politická a odborná shoda. A to nejlépe na základě diskuse, jež by srovnávala vždy více možných řešení konkrétního problému. Je sice pro posílení vlády, zároveň však na konferenci připomněl, že „fakt, že vláda je ústavně slabá, si uvědomujeme jen proto, že je také politicky slabá“. A dodal: „Poslanecká sněmovna je v neustálém pokušení vládě konkurovat tím, žemá alternativní legislativní projekty.“
Pokud se koaliční strany nyní shodnou na takzvaném konstruktivním vyjádření nedůvěry, nebude to jen pokus o krátkodobé ústavní inženýrství? Může změna ústavy ozdravit politický život, dokud se nezačnou jeho aktéři chovat jinak?
Víkendové kaprice Věcí veřejných ukazují, že politikům v Česku nejspíš vždy půjde víc o okamžité výhody než o správné nastavení pravidel.

Prezident přímo

Ústavní právníci to vědí. A lidé to vědí taky. Jenže právníci jinak a lidé také jinak.
Odborníci si myslí, že v parlamentním systému je přímá volba prezidenta cizorodý a nebezpečný prvek. Jenže voliči chtějí muže či ženu na Hradě vybírat sami.
Kdo má pravdu?
Vznikající koalice se samozřejmě ve svém tahu za popularitou přiklání kmínění voličů. přímá volba prezidenta už skoro vypadá jako hotová věc. Ale koaliční strany se nemusí shodnout na způsobu volby. Hlavně na tom, jakou většinu bude muset kandidát ke zvolení získat.
Přímá volba je však pravděpodobná. A to i přesto, že včera jmenovaný premiér Nečas vždy říká: „Jako konzervativec jsem pro nepřímou volbu. Byli tak voleni Masaryk a Beneš.“
Vždy však chápal, že je to menšinové přesvědčení, a nebyl za ně ochoten v rámci vyjednávání nijak tvrdě bojovat.
Většina odborníků je ostře proti. „Kdyby byl Klaus zvolen přímo, nebyla by Lisabonská smlouva dodnes podepsána,“ řekl jeden politik, který si nepřál být jmenován. Narážel tak na to, že silné osobnosti by si mohly přímý mandát od voličů, a to i beze změny prezidentských pravomocí, vykládat jako oprávnění k tomu, aby se postavily proti Sněmovně i vládě.
Profesor Michal Klíma s přímou volbou ostře nesouhlasí: „Další volby by jen více polarizovaly už tak dosti rozjitřenou politickou situaci v Česku.“ Miroslav Novák říká: „Na programu dne rozhodně není opuštění parlamentní formy vlády a přechod k jinému typu. Přímá volba je prvek pro parlamentarismus cizorodý. Příliš silný prezident konkuruje vládě, a tak ji oslabuje.“
Jenže lidé chtějí změnu. Mají v živé paměti kuriózní nepřímé prezidentské volby.
Václav Havel byl zvolen prezidentem uprostřed hanlivých řečí tehdejších republikánů. Jeho žena Dagmar pískala z divácké tribuny. A aby mohl být zvolen, musel být zatčen vůdce republikánských extremistů Sládek.
Václav Klaus byl v první volbě zvolen až ve třetím kole poté, co socialisté zradili svého kandidáta Zemana. Volební intriky a podrazy v roce 2003 rozhořčily lidi. Politici bez rozdílu stran jim slíbili, že se o přímou volbu zasadí, ale pak to nesplnili.
Trapná komedie se opakovala před dvěma lety. Někteří poslanci mluvili o tajemném muži na WC, který jim vyhrožoval. Olga Zubová se ztrácela a zase nacházela.
Podle ústavních právníků jsou to jen směšné okolnosti provázející jinak dobře vymyšlenou prezidentskou volbu.
Podle drtivého mínění veřejnosti je to nedůstojné. Ale má smysl kvůli tomu měnit ústavu?

Facelifting?

Když k plastickému chirurgovi přijde vnadná žena, on jí nabídne úpravu nosíku, prsou, rtů amožná i odsátí tuku.
Dáma to vlastně nepotřebuje, ale usmyslela si, že to chce. Za řez, který ji příliš nezkrášlí, ale zaplatí penězi a bolestí.
Odborníci, kteří se sešli na konferenci CEVRO Institutu, si dokázali představit mnohé změny ústavy, ale byli velmi opatrní v tom, zda se do toho pouštět.
Michal Klíma si dokáže představit řadu změn, které by ústavu modernizovaly: navrhl klouzavý mandát členů vlády z řad poslanců, který by jim umožnil dočasné nahrazení jinými kolegy. Zdůraznil, že to by „zefektivnilo fungování jak vlády, tak Sněmovny a zároveň zamezilo dramatickému párování při vypjatých hlasováních“.
Takzvaný „klouzavý mandát“ poslanců, kteří se stali ministry, je teď též na pořadu jednání vznikající koalice. I opoziční strany by na něj mohly kývnout.
Další návrhy už mají menší šanci, ale i na ně by mohlo dojít. Klíma se vyslovil pro stanovení lichého počtu poslanců jako obrany proti patovým výsledkům i fenoménu přeběhlictví. Vedle těchto konkrétních změn by do ústavy začlenil i větu: „Sestavování státních rozpočtů se řídí zásadou vyrovnaných financí.“
Myšlenky řečené před volbami jsou teď bližší realitě, než si mohl kdokoliv před koncem května představit.
Radikálnější možnosti, jak změnit ústavu, jsou nejspíš v nejbližší budoucnosti bez šance. Není základním problémem poměrný systém voleb do Poslanecké sněmovny? Ústava ho předpisuje. Ale proč vlastně? Volby ukázaly, že lidé si přejí volit osobnosti.
Miroslav Novák například navrhuje vypuštění paragrafu o „zásadách poměrného zastoupení“ v případě voleb do Poslanecké sněmovny. Odvolal se přitom na názor jednoho z předních českých konstitucionalistů a též bývalých soudců Ústavního soudu - Vladimíra Klokočky. Toto ustanovení považuje za ústavní „balvan“ stojící v cestě rozumné reformě volebního systému.
To je možná nejdůležitější věc.
Ve většinovém systému by stranické sekretariáty a lobbisti ztratili část své moci. Do přímého souboje musíte postavit osobnost, ne kancelářskou myš, která se skrývá za bedry takzvaného lídra.
Jenže odhodlají se k tomu strany formující se koalice? Zatím tomu nenasvědčuje vůbec nic. Patrně to ani není v jejich bytostném zájmu.
A co Senát? Je opravdu nezbytně nutný? Kromě senátorů si to asi nemyslí skoro nikdo. Dušan Hendrych na konferenci CEVRO Institutu o ústavě řekl, že toto byla otázka, která trápila už „otce zakladatele našeho ústavního systému“. Není totiž žádný nutný důvod, aby tak malá země měla silného prezidenta a zároveň silný Senát. Snad jen precedent z první republiky.
Jakákoli i dílčí změna ústavy musí být schválena oběma komorami parlamentu. V dolní komoře budou vládní koalici chybět dva hlasy. Se změnami tedy musí souhlasit aspoň někdo z ČSSD či KSČM. Na podzim se navíc změní třetina Senátu. Ani tady nemusí mít reformy snadnou cestu. Změny ústavy jsou tak závažná věc, že zdravá opatrnost je určitě na místě.

***

Není třeba problémem poměrný systém voleb? Letos volby ukázaly, že lidé si přejí » volit osobnosti.

FAKTA

České ústavě je 18 let. Je zralá na změnu?

Strany vládní koalice už přišly s návrhem na přímou volbu prezidenta. Spějí k dohodě i na takzvaném konstruktivním vyjádření nedůvěry. Tedy na systému, kdy poslanci, kteří svrhnou vládu, musí zároveň zvolit novou. Ve vzduchu poletuje i možnost zakotvit do základního zákona ne-li přímo povinnost vyrovnaných rozpočtů, tak aspoň odpovědnost politiků za dobrý stav veřejných financí. Když už se diskuse o ústavě otevře, neměla by se týkat radikálních změn. Není největším problémem, že ústava přikazuje volit poslance Sněmovny poměrným způsobem? Nebyl by většinový způsob voleb nejlepším lékem na nemoci naší politiky? A co Senát? Druhá komora parlamentu sice navazuje na tradice první republiky. Jenže není zbytečná, když má prezident poměrně silné pravomoci? Takové radikální změny nemají příliš velkou naději na úspěch. Ani osud toho, na čem se koalice dohodne, není jistý. Aby ústavní změny prošly, potřebují totiž získat třípětinovou většinu v obou komorách parlamentu.


O autorovi: Ladislav Mrklas, sociolog a prorektor CEVRO INSTITUTU, Martin Komárek, komentátor MF DNES